Proslov
Drazí spolužáci,
již je to několik let, co jsme se sešli v té naší boudě. Páni učitelé vítali nás se slovy „Vítejte v ústavu.“ a my jsme tenkrát netušili, jak pravdivá slova to jsou.
Do rukou nás s péčí svěřili několika pánům učitelům. Co předmět, to učitel. Nacházeli jsme se před nelehkým úkolem, a to projít počátečními procedurami pro začlenění do kolektivu a zvykání si na čerstvý ústavní vzduch.
S láskou vzpomínám na chvíle, kdy jsem seděla na trávníku Chaty Barbory, odmotávala toaletní papír a divila se, co s ním. Ano, mohli jsme již v tu chvíli tušit, že ústav je jméno cela výstižné. Ale byli jsme ještě mladí a nezkušení.
Začleňování se nám zdařilo, snad i bez velkých úrazů, a mohli jsme radostně vstoupit na cestu, vstříc očekávaným dním plným veselí a radosti, jež nás čekali v budoucích létech.
Asi nejjasněji zaryly se mi do mysli vzpomínky na lyžařský výcvik, což by mohlo být trefné téma mnoha fejetonů, grotesek a snad i románů, co se mé osoby týče. Začátek byl dobrý. Někteří z nás stáli na lyžích prvně. Netušili, co dělat s nohama, co s rukama, ale na to se je nikdo neptal. Tedy to nikdo nevěděl. Úkol první tedy zněl: „Sjeď dolů a zastav se tam!“. Ti statečnější z nás se jakýmsi záhadným způsobem rozjeli a někde TAM jakýmsi záhadným způsobem zastavili. Ti méně stateční vzali lyže do rukou a sešli pěšky. I když i to vyžadovalo dosti odvahy, protože přeci jen, lyžáky nejsou turistická obuv.
První úkol, dopraviti se na místo dalších instrukcí, byl splněn. S děsem v očích hleděli někteří dolů z mírného kopečku s představou, že by snad měli na lyžích sjet dolů v celku a po nohou. Ale i tyto problémy byly vyřešeny pokynem, JEĎ.
Týden pracovní uběhl nám poměrně rychle. Již jsme začínali věšet hlavy nad malým počtem hodin, jež zbýval do odjezdu. Ale já jsem měla jiné plány. Snad nebudeme plakat na konci našeho pobytu. Mé představení ale nevyšlo. Je mi líto, ale ten pochod s utrženým kolenem do zasněženého krpálu neměl grády.
Dál jsou mé vzpomínky jen mlhavé. Svůj čas trávila jsem spíš v nemocnici, než v lavici. Ale musím uznat, že jsou i jiní, kteří se do nemocnice nastěhovali. Je pravda, nájemné není vysoké, dokonce dostáváte jídlo a starají se tam o vás. Kdo by o to nestál. Já tedy ne.
První ročník mám spojený ještě s jednou záležitostí. Snad vám popis „g...nic...h...nic...g...nic“ připomene slastné chvíle na hodině psané a elektronické komunikace. Všichni jsme s dychtěním očekávali větu „Nenervujte se, je to jenom písemná práce. Kdo bude mít dvě chyby, má za pět!“. A slova „držte tempo“ nám mohla připomínat spíše tréning na sokolský slet, než psaní dopisů. Ano, byly to chvíle krásné, ale již v našich vzpomínkách odsunuté stranou, aby zde přečkali do chvíle, kdy nám kdosi s podlitýma očima bude vyprávět o jejich hodinách. Usmějeme se, potřeseme hlavou a povíme: „Ta tam ještě učí?“
V polovině druhého ročníku nastalo nám příšerné dilema. Výběr povinně volitelných předmětů. Každý již v tu chvíli jistě tušil, z čeho bude skládat maturitní zkoušky a tak si, snad jako já, vybral předměty, které se mu vpravdě vůbec nehodí.
Všichni jsme se celé tři roky těšili, až přijde „čtvrťák“ a my se zbavíme těch ohavných předmětů, které nám bránili v rozletu: počínaje chemií, přes fyziku,dějepis a zeměpis k biologii. Ti kteří opravdu plakali, zvolili si tyto předměty jako své povinně volitelné. Pláčou doposud.
Všichni se ale děsí, a nejvíce kantoři, našich maturitních zkoušek. Co nás čeká? Každý, kdo jimi prošel, směje se své pošetilosti a strachu, který měli před nimi. Je nutno podotknout, že tomuto strachu vděčí za to, že se mohou smát.
Dnes slavíme to, že zkoušky maturitní snad zvládneme a budeme se moci zapsat do jiných vzdělávacích institucí. Opět nás budou vítat v novém ústavu, ale tentokrát už budeme jistě vědět, jakou pravdu drazí profesoři mají.